Tak nazval André Frossard svou knížku, která se mi teprve před krátkým časem dostala do ruky. Mohu jeho slova potvrdit. Potkal jsem Boha dvakrát. Poprvé to byl zážitek letmý a ve své pošetilosti a lenivé lhostejnosti jsem hned neuvěřil. Připravil jsem se tím o štěstí A. Frossarda, který poznal pravdu ve svých dvaceti letech - mně bylo jen o čtyři roky víc. Byl by to zřejmě jiný život, méně okázalý, možná i žitý v chudobě a pronásledování, ale určitě vnitřně šťastný a navenek plodný. Jistota poznání mne už tehdy mohla uchránit spousty omylů a vnitřních zápasů po plných dvacet dalších let bezcílné cesty životem.

Namísto toho jsem se poprvé dostal jen k podivnému stavu mezi vírou a nevírou a bylo potřebí ještě mnohem větší dávky milosti k tomu, abych už ani nemohl nevěřit. Často mne zneklidňuje myšlenka na to, že jen víra může být zásluhou a vědění pouze přiznáním reality. Moudří lidé mne přesvědčují o tom, že taková myšlenka je pošetilá, ne-li hříšná. Podle nich nemůžeme sami posuzovat své zásluhy ani jejich nedostatek. I víra od samého mládí je především jinou formou poskytnuté milosti. Hodnotit formu či rozsah poskytnuté milosti a podle toho být spokojen či nespokojen se svými jednotlivými činy, to není naše právo ani náš úkol. Hloubání nad zameškanou příležitostí musí člověka přivést k duševnímu marasmu a bránit mu v aktivitě. Nevím, kde jsem před dvěma či třemi lety četl, že základem křesťanské naděje v odpuštění není lítost, ale pokání. To je sice také nesmírně obtížné, ale míří na rozdíl od lítosti do budoucnosti; tím představuje cíl, a nikoliv neplodné hloubání.

Nejprve ale musím učinit pravděpodobně beznadějný pokus popsat to, co se slovy vyjádřit nedá, poněvadž nejhlubší vnitřní stavy mysli se vymykají jednoduchým formulacím vět, odstavců, stránek.

První doba mého pobytu ve vězení vůbec nenasvědčovala tomu, že by mne zde mělo potkat něco nezvyklého, přesahujícího zkušenost lidí, kteří se ocitli v podobné situaci. Bylo proti mně vzneseno nesmyslné a vykonstruované obvinění, zahájil jsem hladovku a po čtyřech týdnech ji zakončil s úspěchem až nečekaným. Obvinění bylo v plném rozsahu odvoláno. V novém obžalovacím spisu zůstal už jenom jeden jediný a celkem směšný bod: ona petice, připravovaná v létě. Dověděl jsem se, že ve vazbě jsou i dva další její signatáři, dalších pět bylo trestně stíháno na svobodě.

Teprve před vánocemi začaly mé výslechy a pak se odehrálo něco, co jsem později nemohl přesně popsat, poněvadž mi v paměti zůstaly jen určité epizody a nikoliv celkové souvislosti, a to na časové rozmezí plných osmi dnů. Později jsem byl mnohokrát dotazován, jak si takovou mezeru paměti vysvětluji, zda jsem byl pod vlivem nějakých drog či v bezvědomí. Nemohu tyto otázky zodpovědět, poněvadž bych musel vyslovovat pouhé dohady a to se mi nechce - dohady mohou a nemusí být pravdivé. V každém případě je jisté, že den před vánocemi 1969 jsem se ocitl ve vězeňské nemocnici se zlomeninou lebeční kosti a poraněnou páteří. Měl jsem silné bolesti, na lůžku jsem se nemohl téměř vůbec pohnout, dostával jsem pít čaj ohebnou násoskou z nádoby, která ležela vedle mne.

Na Štědrý den se u mne vystřídalo několik lékařů a ošetřovatelek, večer jsem usnul, pravděpodobně jsem dostal nějaký uspávači prášek.

Probudil jsem se ve tmě, jen úzký proužek světla - nevím zda měsíčního či od nějaké lampy - pronikal oknem nemocniční cely na jednu stěnu. Bolest náhle zmizela, mohl jsem se posadit a dokonce bez potíží vstát. Vůbec mne v tu chvíli nenapadlo, že to je nepochopitelné, když jsem se několik hodin předtím nemohl vůbec pohnout - ostatně jsem i potom musel řadu dní ležet nehnuté na lůžku a pouhé vztyčení hlavy bylo bolestivé. Teď jsem byl náhle fyzicky v pořádku, zato jsem ale cítil jakýsi zvláštní neklid. Znovu se mi vynořila myšlenka, která mne napadla už v uplynulých dnech, v jednom z oněch zvláštních osmi dnů, na něž mám jen neucelené a letmé vzpomínky a kterou jsem tehdy dokonce opakoval svému „spoluvězni" - s naprostou jistotou agentovi Státní bezpečnosti. Nyní se mi tato myšlenka vrátila s pozoruhodnou jasností a v přesné formulaci, kterou mám dodnes v paměti:

„Smrtí nic nekončí a všechno mělo svůj začátek." Vůbec jsem neuvažoval, zda tato myšlenka odpovídá skutečnosti, o tom jsem byl z jakéhosi důvodu naprosto nezvratně přesvědčen. Přemýšlel jsem jen o jejích důsledcích. Bůh tedy existuje, nyní to nejen tuším, ale bezpečně vím, byl můj závěr. Začal jsem přemýšlet o svém životě. Zdálo se mi, že jsem musel těžce a dlouho hřešit a že mne čeká tvrdý trest. Uvažoval jsem, v čem je má vina: v nevíře, ve lhostejnosti vůči jiným lidem, v tom, že jsem dlouho sloužil zlu a bezpráví. Vedl jsem jakoby dialog sám se sebou, nebo to měl být dialog s Bohem? Obviňoval jsem se, pokoušel se přitom i hájit. Napadlo mne, že si snad ani nezasloužím žít - tato myšlenka se mi vynořila poprvé v této chvíli, a proto jsem později musel popřít tvrzení, že jsem si ona zranění přivodil při údajném pokusu o sebevraždu.

„Nejsem přece vrah, nikoho jsem nezabil," namítl jsem v onom vnitřním rozhovoru. V tu chvíli jsem uviděl s naprostou jasností, jak na osvětlenou stěnu přesně ve směru mého pohledu usedly dvě neobyčejně velké mouchy. To přece není možné, v prosinci mouchy?, hned mne napadlo a okamžitě jsem si vzpomněl na souvislost s předchozí myšlenkou: v horkých letních dnech jsem několikrát v našem domku s plácačkou v ruce pronásledoval a doslova vybíjel tyto tvory, jejichž bzučení mne rozčilovalo. Dělával jsem to se zlostí a doslova s rozkoší přijímal každý úspěch během tohoto lovu. „Nezabiješ!" - vztahuje se toto přikázání jen na lidi, nebo i na jiné tvory?

Při pohledu, jehož jasnost vylučovala, že jde o sen, jsem vstal a v duchu si opakoval: „Bůh existuje, nevěřit by bylo šílenství." Poprvé za dobu svého pobytu ve vězení jsem poklekl a začal se modlit.

Další dny jsem celé prospal, pravděpodobně to byla součást mého léčení, ale v noci jsem se někdy probouzel a vždy mne napadaly s neobyčejnou jasností myšlenky, jimiž jsem jakoby sám odpovídal na své pochyby a námitky. Prožil jsem pak ve vězení ještě dlouhé měsíce - domů jsem se dostal až těsně před vánocemi 1970. Moje vazba byla stále prodlužována se zdůvodněním: hrozí pokračování trestné činnosti, poněvadž se obviněný zdráhá změnit své názory, obsažené v materiálu „10 bodů" - to byla ona petice připravovaná v létě 1969. Při výsleších jsem dostával stereotypní otázku, zda jsem své názory změnil, a odpovídal na ni vždy stejně stereotypně tím, že k tomu nevidím vůbec žádný důvod. V té době jsem ale vlastně na vězení, na trestní stíhání, na připravovaný proces - měl to být první velký politický proces v Československu po roce 1968 - téměř nikdy nemyslel. Po celou dobu mne zaměstnávala myšlenka na Boží existenci, ale stále mne víc děsila než naplňovala radostí. Bůh pro mne byl trestající a nikoliv milující a odpouštějící bytostí.

Na jaře 1970 jsem požádal manželku, aby mi při příští povolené návštěvě přinesla bibli. Stalo se a po několika dnech vyjednávání s vězeňskou správou mi byla bible doručena na celu. Bylo to nekomentované vydání Bible kralické a především Starým zákonem jsem se prokousával velice těžce. Dělal jsem si poznámky a později jsem se chtěl na mnoho nejasností zeptat kněze. Samozřejmě k tomu nikdy nedošlo, poněvadž mi poznámky z tohoto prvního studia Písma byly později zabaveny. Nerozuměl jsem třeba zmínkám o smrti jako trestu. V mládí jsem se v náboženství učil, že duše je nesmrtelná; jak to, že se nyní dočítám o tom, že smrt je trest za hříchy? V žalmech a podobenstvích bylo mnoho nepochopitelného, teprve Nový zákon začal být srozumitelnější. „Na počátku bylo slovo . . ." není to vlastně totéž, co bylo skryto v oné zvláštní a tak jasné myšlence před vánocemi? I mnoha jiným věcem zde bylo možno porozumět, třeba tomu, že zánik těla není onou smrtí ve smyslu trestu.

V létě - myslím, že to bylo už koncem srpna - jsem měl opět povolenu návštěvu manželky a po celou onu hodinu jsme mluvili vlastně jen o jednom tématu. Svěřil jsem se jí se svými myšlenkami i se svou jistotou Boží existence. Manželka byla už v mládí vychována v ateismu, před naší svatbou v roce 1946 jsem i já vystoupil z církve. Zde, ve vězení, jsem s ní poprvé mluvil o Bohu a žádal ji, aby nad tím vším doma přemýšlela.

Hned nato jsem zahájil už třetí protestní hladovku. Vazba byla stále prodlužována a neviděl jsem jinou možnost, jak proti bezpráví bojovat. Po šesti týdnech jsem byl na pokraji fyzického zhroucení. Byl jsem krmen násilím sondou, ale přesto - jak mi později sdělili lékaři - jsem se už pohyboval mezi životem a smrtí. Proces, připravovaný na 15. října, byl v poslední chvíli odvolán, moji dva „spolupachatelé" byli propuštěni a já zůstal ještě do 10. prosince v nemocniční internaci. Řadu dní jsem trávil v bezvědomí anebo při polovičním vědomí. Jen pomalu se mi vracely síly a přátelé, kteří mne navštívili po návratu domů, mne stěží poznávali.

Při své první vycházce, několik dní před vánocemi 1970, jsem navštívil nejbližší farní úřad. Odevzdal jsem tam svůj křestní list a sdělil, že jsem před čtyřiadvaceti lety vystoupil z církve. Nyní svého tehdejšího rozhodnutí lituji, věřím v Boha, a proto bych se rád do církve vrátil. Pan farář byl jistě překvapen, když uslyšel mé jméno, ale nijak to nekomentoval, jen se mne velice laskavě vyptal, jestli jsem ještě nezapomněl vše z katechismu. Zjistil, že mi paměť ještě dobře slouží, a byl s tím spokojen. Zbývá prý jen vyřešit malou formalitu a budu moci opět jít ke sv. zpovědi a vrátit se do křesťanské pospolitosti.

Těsně po Novém roce jsem se dověděl, že pražský apoštolský administrátor odvolal církevní trest, který mne v roce 1946 automaticky stihl za můj krok. Po takové době - mohlo to být tak asi třiatřicet let - jsem opět šel ke zpovědi. Zjistil jsem, že si tentokrát opravdu nemusím hříchy vymýšlet. Doba určená ke zpovědi - bylo to dvacet minut před začátkem mše - se mi zdála nemožně krátká, ale zpovídající kněz děl, že nemusím líčit vše v detailech, stačí souhrn a hlavně opravdová lítost. Zdálo se mi, že se mi rozhřešení dostalo až příliš lehce a pokání jsem prý už vlastně prožil, takže mi žádné další nebylo uloženo. Byli jsme hotovi ještě asi pět minut před začátkem bohoslužby; upřímně řečeno vše šlo tak rychle asi i proto, že jsem ve zpovědnici mluvil příliš nahlas a že se pan farář musel obávat naslouchajících špiclů. Ti jsou v pražských kostelích běžnou věcí a v mé blízkosti byli v posledních letech pro každého už úplnou samozřejmostí.

Při první návštěvě kostela po svém propuštění jsem měl zcela zvláštní pocit čehosi velice důležitého a tento pocit vystupňoval zážitek samozřejmě náhodný, ale pro mne přesto opravdu symbolický: když jsem přicházel ke kostelu, zuřila úplná sněhová bouře, když jsem z něj vyšel, bylo počasí nádherně klidné, dokonce svítilo naplno slunce.

Euženie - moje manželka - začala v té době studovat katechismus. Rozhodla se, že se dá pokřtít a že mne i nyní bude následovat na mé cestě. Věděl jsem, že to nedělá jen pro mne - vlastní cit i rozum ji přesvědčily o tom, že je to cesta pravdy. Do kostela začala chodit se mnou, ale vždy zůstávala stát vzadu a nechtěla jít usednout dopředu do lavic. Až později jsem se dověděl, že při mých přijímáních, zvláště při prvním, vzadu plakala. Já se zase stěží ovládl o půl roku později - při prvním jejím přijímání. Rozhodli jsme se, že se po jejím křtu dáme dodatečně církevně oddat a hned jsme naplánovali i přesné datum - mělo to být v den naší stříbrné svatby, začátkem září 1971.

Po svém návratu do církve jsem za nejvíc vděčil - až do odjezdu z Československa - jednomu knězi, za nímž jsem jezdíval na jeho venkovskou faru. Až dnes mohu prozradit jeho jméno: byl jím dominikán P. Jaroslav Vinklárek (pozn. 1990). Žije tam skutečně asketickým, klášterním způsobem života. Vstávali jsme vždy mezi pátou a čtvrt na šest, o půl hodiny později už bylo v kostele rozjímání v délce třicet až čtyřicet pět minut. Poté následovala ranní mše a po snídani ještě kratší „hodinky". Odpoledne opět mše a před spaním hodinky, mezitím ještě studium knih a rozhovor o přečteném. Škoda, že moje návštěvy u něj mohly být jen řídké a krátké. I tak jsem ho určitě přiváděl do nebezpečí, že ztratí onen pověstný „státní souhlas" a bude muset přestat vykonávat své povolání, které bylo celou náplní jeho života.

Záhy jsme se spřátelili. Dověděl jsem se od něj hodně věcí o víře, absolvoval u něj několikahodinovou generální zpověď, ale vděčím mu kromě toho pravděpodobně i za záchranu života.

V lednu 1972 jsem se dostal do vězení podruhé. Tentokrát bylo zdůvodnění vazby už naprosto nesmyslné a svévolné - byl jím můj nesouhlas s rozsudkem proti mému příteli, spisovateli a novináři Vladimíru Škutinovi. Záhy po novém uvěznění, v prostředí ještě horším než bylo ono v letech 1969-1970, jsem onemocněl a ocitl se v krajně špatném fyzickém i psychickém stavu. Na protest proti neoprávněné vazbě a jejím špatným podmínkám jsem opět zahájil hladovku a rozhodl se nedat se tentokrát od ní ničím odradit. Jaký smysl má vlastně život v takovémhle světě - snad bude moje smrt víc prospěšná, takovéhle myšlenky se mi pevně usídlily v hlavě. Tentokrát jsem v takových souvislostech dokonce už myslel i na sebevraždu. Na roční zkušenost s křesťanstvím jako bych v tomto stavu náhle zapomněl, cítil jsem jen lítost a také hněv, nikoliv naději. Modlil jsem se často, ale špatně, nesoustředěně.

Hladověl jsem už plné čtyři týdny, když mi bylo povoleno doručení malého balíčku od manželky. Obsahoval toaletní a psací potřeby - jednou za dva týdny mi bylo dovoleno psát domů a nyní jsem tedy dostal dopisní papíry a obálky.

Týž den jsem chtěl napsat domů dopis. Nevím a vůbec si to nedovedu vysvětlit, proč jsem z desek vyňal obálku nikoliv z kraje, nýbrž až docela z prostředka. Když jsem do obálky zasunoval svůj dopis, povšiml jsem si v ní malého lístku. Byl to jediný moták, který jsem dostal zvenku za celou dobu pobytu ve vězení a jeho obsah byl zcela neobvyklý; sotva kdy byl do ruzyňského vězení doručen podobný vzkaz. Autorem lístku byl zřejmě můj přítel-kněz, a mimo jiné mi psal toto: „Žádá-li PRAVDA oběť života, je nutné jej dát, něžádá-li tuto oběť, je nesprávné, ba hříšné ji vnucovat."

V motáku byla ještě další moudrá slova o pravdě, životě, Boží vůli. Po jeho obdržení jsem se okamžitě rozhodl ukončit hladovku. Brzo došlo k soudu, byl jsem sice odsouzen na dva roky do vězení, ale ze zdravotních důvodů propuštěn prozatímně na svobodu a koncem léta se mi podařilo opětovným „vydíráním" - tak to bylo oficiálně označeno - získat povolení k vycestování.

Z oněch slov nezvyklého motáku jsem pochopil, že jsou ještě úkoly, které je třeba vykonat, že každého člověka - třeba se mu už blížila padesátka - čeká ještě velice mnoho práce pro jiné i především práce na sobě samém, neboť je psáno: „Rolník, jenž se lopotí, má první brát užitek." Nikoliv náhodou mi krátce před druhým zatčením byl druhý Pavlův list Timotejovi uložen jako pokání.

Práce na sobě samém je ostatně neporovnatelně těžší než jakákoliv jiná činnost. Přeměna lidského myšlení, uzdravení lidské duše, to je úkol neporovnatelně složitější a v souhrnu lidských jedinců i nesrovnatelně důležitější než jakákoliv třeba nejpozitivnější změna společenského systému.

Že to jde ztěžka, to jsem poznal hned při prvních krocích na této nové cestě. Velký dojem na mne udělalo klasické dílko Kempenského Následování Krista a Quoistovo Mezi člověkem a Bohem. Zdálo se mi, že to je přímo návod jak žít, přičemž Kempenský se obrací především do vlastního nitra, Quoist ve větší míře ke společenským problémům. Udělal jsem si z toho jakousi syntézu, pokus o jakýchsi docela nových „10 bodů", tentokrát zaměřených k tomu, jak by měl člověk žít, jaký vztah mít k druhým lidem, čím se zabývat, na co myslet a po čem toužit. Na papír to bylo možno sepsat celkem snadno, ale řídit se tím, to se čím dál tím víc zdálo úkolem úplně nadlidským. Jak má člověk v sobě pěstovat jen lásku, když ho jednou rozčilí projev nějakého politika, podruhé agent Státní bezpečnosti, toulající se okázale kolem domu, a potřetí třeba nemožnost, nalézt na psacím stole nutně potřebný papír?

Postěžoval jsem si pražskému knězi P. Reinsbergovi u Sv. Havla, jehož kázání mi vždy dost připomínala sympatickou postavu kněze z jednoho útlého, ale půvabného dílka Bruce Marshalla.

„Člověče, když jste do toho lezl, tak jste vůbec netušil, že křesťanství je zatracená fuška?", to byla vlídná, ale i vyčítavá odpověď. Potvrdil jsem, že to fuška je, ale že jsem to celkem tušil. Jenom jak teď tuhle fušku zvládnout?

Křesťanství se nesmí brát tragicky, musí dávat především radost a člověk se nesmí vyhýbat ani legraci, to byla jeho rada. Příští kázání zahájil vtipem, jemuž se celý kostel zasmál.

Trochu s nejistotou jsem čekal, jaký ohlas bude mít můj krok u mých přátel. Až teď jsem si uvědomil, že velikou většinu mezi nimi mají dlouholetí marxisté a komunisté, samozřejmě v letech 1969 - 1970 vesměs vyloučení z komunistické strany. Jen dva z mých blízkých přátel byli lidé hluboce věřící, a to byli ještě přátelé „služebně nejmladší", s oběma jsem se seznámil až začátkem roku 1969. Jedna lékařka, MUDr. V. Fialová z Teplic, mi tehdy sdělila svůj názor na moje televizní vystoupení a článek v křesťansky orientovaném listu Obroda. Napsala mi, že je „praktikující katolička", že tedy má k některým otázkám poněkud odlišný názor, sdělila mi své připomínky a překvapila mne tvrzením, že podle jejího názoru mám sám k víře velice blízko, ačkoliv o tom asi sám nevím. Moje sdělení o návratu do církve teď přijala jako úplnou samozřejmost a začala mi dávat zcela praktické rady, co a jak dělat, třeba jak často chodit ke zpovědi, anebo jak se učit rozjímat.

Druhý můj přítel z oné doby byl hluboce, téměř vášnivě věřící český bratr. Navštěvoval mne už na jaře a začátkem léta 1969 a vždy mluvil velice procítěně o tom, že jen Pán může ukázat směr a cíl. Politiku považoval za méně důležitou než změnu lidského nitra. Pozval mne také na letní shromáždění hnutí Morální obroda do Švýcarska. Velice rád bych byl tehdy jel, ale už několik měsíců jsem neměl cestovní pas a v době onoho setkání jsem nakonec už byl v suterénní cele na Ruzyni.

Nyní mne tento přítel vzal s sebou na shromáždění své církve, na němž několik jeho bratří vystoupilo s veřejným doznáním své viny a vyhlásilo rozhodnutí, zcela se změnit. Byl to dost zvláštní zážitek, obřad se mi zdál svou formou nějak příliš hlasitý až vtíravý, ale bylo zde cítit i hlubokou, téměř vášnivou víru.

Nečekaně se teď okruh mých přátel značně rozšířil. Přišla za mnou skupina bohoslovců pražské evangelické fakulty J. A. Komenského, byli u mne několikrát a zvláště s jedním z nich, Zdeňkem Bártou, jsme se pak spřátelili téměř nerozlučně - jednu dobu jsem ho pak vídal dvakrát až třikrát týdně. Dnes je už farářem v malé vesničce a stále si alespoň píšeme. Poznal jsem dva evangelické kněze, dnes už oba ztratili onen pověstný „státní souhlas" a nesmějí vykonávat své povolání; mám temný pocit, že k tomu snad přispělo i naše přátelství. Jeden z nich mne vzal s sebou na letní tábor evangelické mládeže. Měl jsem tam být přísně inkognito, abych nikoho neohrozil a nezpůsobil nějaký malér, jenomže inkognito mi vydrželo přesně půl hodiny - bylo tam několik mladých lidí, kteří mne na podzim 1968 a na jaře 1969 slyšeli vystupovat na politických shromážděních. Zazpívali jsme si pak u táboráku písničky; nadlouho mi utkvěla v hlavě jedna anglická protestantská píseň, v níž se mluví nejen o Bohu, ale i o pravdě a svobodě.

Mezi mými novými přáteli byla kupodivu většina evangelíků, ale u nás dnes jsou rozdíly mezi křesťanskými vyznáními vlastně nepodstatné - to, co lidi pojí, je daleko silnější než nějaké menší spory teologického rázu. Ekumenismus je na Východě asi silnější než jinde ve světě. V Uhříněvsi u Prahy se konaly jednou měsíčně ekumenické bohoslužby, na něž se sjížděli lidé z daleka široka.

Při nedělních a středečních večerních bohoslužbách jsme se několikrát potkali s rodinou Muchových z Prahy 5, o níž jsme teprve teď zjistili, že žije téměř v našem sousedství. Byla to veliká rodina, vlastně dvě početné rodiny, a každá jubilejní oslava dětí či rodičů byla u nich vždy spojena s domácí bohoslužbou. S údivem jsem teprve teď zjistil, že k bohoslužbě není ani třeba kostela, že lze poskytovat eucharistii i u obyčejného stolu, jako tomu bylo před téměř dvěma tisíci lety.

Poznal jsem dva katolické vysokoškoláky a ti pak řídili můj studijní program a zásobovali mne potřebnou literaturou. Od nich jsem se dověděl, že v Římě vychází česká náboženská literatura v nakladatelství Křesťanské akademie. Dostal jsem její adresu. Nechal jsem si knížky posílat oklikou přes NSR a s Římem si vyměnil několik dopisů. Když mne pak podruhé zatkli, dělali si tam starosti, že to je snad kvůli našim stykům.

Okruh našich přátel se zkrátka velice rozšířil. Překvapující bylo ale zjištění, že nikdo ze starých přátel, ani dlouholetí marxisté, mi moje rozhodnutí nezazlívá. Právě naopak. Najednou jsem viděl, že někteří z nich jsou na cestě k podobnému rozhodnutí, anebo tam došli už přede mnou, ačkoliv jsem to ani netušil. Historik, dlouholetý člen KSČ, patřil už v roce 1969 k evangelické církvi; nikdy se mnou o tom nemluvil, poněvadž u mne asi nepočítal s pochopením.

Spisovatel Ludvík Vaculík uvítal mé sdělení o návratu do církve suchým konstatováním „ty holt musíš být pořád v nějaké partaji", ale brzo nato už seděl vedle mne při mši a sděloval mi své - upřímně řečeno dost nekonvenční - názory o Bohu, které jej už delší dobu předtím zaměstnávaly.

Jiný přítel, vyhozený novinář a člen KSČ od roku 1946 do roku 1969, mi nedávno psal, že chodí na nedělní mše ke Sv. Havlovi teď za mne, prý mi tam „drží moje místo".

Šachový velmistr Luboš Kaválek, který o mně s trochou přehánění mluvívá jako o svém učiteli - poznal jsem ho v jeho jedenácti letech a čtyři či pět let později jsme už sváděli tuhé vyrovnané souboje -, mi napsal v létě 1971 z USA:

„Slyšel jsem o tom, žes v téhle době nalezl cestu k Bohu. Překvapilo mne to a vlastně i potěšilo. Sám o tom hodně přemýšlím a mám ke stejnému rozhodnutí docela blízko."